Proč je někdy normální se z pcos prostě po***.

"Jste v pořádku?"

"Není vám něco?"

"Vypadáte smutně"

Zrovna teď je ta fáze. Takový to krátký období, kdy se vám nechce nic. Kdy si dáte čokoládu, klidně se i trochu opijete a svoje pevný návyky porušíte. A brečíte, dost často a ani přesně nevíte proč. Prostě je vám najednou pěkně na nic. 

Deprese, úzkost, apod.

Pevná půda pod nohama složená ze slov a přesvědčení "to zvládnu", "jsem na správný cestě", to "nejhorší už mám za sebou", "jsem silná" je ta tam. Zmizí. A vy ji musíte zase postavit. Znovu a znovu.

Důležitý je si hlavně nic nevyčítat, protože se to děje nám všem. 

Nejste samy. Fakt ne. 

Myslím na známou celebritu, kterou většina žen obdivuje především díky jejímu vzhledu. Která se angažuje ve zdravém životním stylu, je jeho propagátorkou a má své vlastní výrobky. Oblak iluzí "ta si žije, ta musí mít báječnej život" se rozplyne ve chvíli, kdy ji vidíte opilou. A nejen opilou. Třeba i sjetou drogama. A to je ono. 

Každý člověk je jen člověk.

A někdy se na to zapomíná. 

Možná pořád.

Vím, že to přejde. Že to musím jen prožít-a přežít. Nebojovat s tím. A přizpůsobit se. A nenutit se do věcí. Protože opravdu. Nemusíme nakonec vůbec nic. 

Mojí nejlepší kamarádce se začala objevovat z ničeho nic panická ataka. 

Možná  je to i proto, že dělala denně 200 věcí. A valnou část z nich dělat nechtěla. Jasně - do školy, do práce, chodit "musíme" (no, taky ne, teoreticky) ale musíme pak umět nést následky. 

Říkat lidem "ne" je jedním z důležitých kroků k lepšímu duševnímu zdraví. Spousta lidí to neumí, protože v nás společnost a vzorce vyvolávají představy typu "jsem sobec, myslím jen na sebe". 

Já si ale myslím, že pokud je člověk v pořádku sám, až poté může ostatní obohatit. Nebo jim pomoci.

A tak přeju sílu všem. 

Ženám s pcos i bez pcos, všem, co prožívají něco těžkýho.

Protože to, že třeba pcos společnost nevidí, nepíše se o tom, neřeší se to, neznamená, že je to běžný. A jednoduchý.

Není. 

Ale zase bude.

Život s mým pcos bych vyjádřila asi takto:

Vím, že moje angličtina stojí za starou belu.
But this is for woman from other countries (sorry for my bad translate)

A jak se s takovým obdobím vypořádáváte vy? 

Můžete se podělit o své zkušenosti a vlastní příběh u mě na Facebooku.

Nebo mě sledovat na Instagramu.

Pokud chcete :-)