Make-up a nakupování: jde vůbec přestat? Moje postupná cesta od povrchu dovnitř

Všichni se vyvíjíme.

Neopovrhuji nakupováním a malováním.
Občas je to potřeba.
Ale je strašně svobodný
obě věci odhodit.

Všechno přichází v ten pravý čas. 

Můj příběh je třeba takový:

I já vyrůstala s televizí, časopisy typu Bravíčko a Top dívky, pak s facebookem a instagramem, beauty youtuberkama. Další podíl na tom mají rodiče, okolí, spolužáci a sociální prostředí. Tohle všechno nás neskutečně formuje - vědomě i nevědomě. 

No jo, ale jak a k čemu? Kam až to může zajít?

V mých mladších letech byla doba, na kterou nejsem vůbec hrdá - s postupem času jsem se začala formovat podle vlivů okolí a začala se malovat a žehlit si vlasy. Tyhle činnosti se staly mým denním chlebem. Důležité říci, že jakožto ženám je nám přisuzována "přirozenější" péče o sebe sama více, než třeba u mužů. Jak ale vycházela tato potřeba zkrášlování ze mě samé a nebo z reklam těžko posoudit.
Zažívala jsem doslova paniku, když někdo (kluk) měl přijít bez ohlášení a já namalovaná nebyla. Proč bych se malovala pro sebe? Vždyť já sama si se svou nedokonalou pletí nevadím...

Postupem času jsem si prostě vypěstovala názor, že musím být namalovaná a vyžehlená. S hustými vlasy jsem totiž občas vypadala jako Hagrid (co bych za ně dala teď), nebo jsem si tak alespoň připadala, a bez makeupu jako nahá. Možná i jako kluk. Nevyšla jsem ani ven s košem bez makeupu. Nutno podotknout že má pleť nebyla dokonalá vzhledem ke genetice, pcos a hormonům.

Nejhorší ale bylo v pozdější době přespávání u přítele. Ano, nebyla jsem rozumná a teď to nemůžu pochopit, ale často jsem se ani neodmalovala. Neznal mě a já měla masku jak na sobě, tak v sobě - nikdo nikdy nevěděl, jaká jsem skutečně a ani o mém pcos - bylo to temno, který jsem si nesla hluboko v sobě a chtěla ho vytěsnit.
Obdivovala jsem holky bez makeupu, jejich přirozenou krásu. Já si to o sobě nemyslela. Zároveň jsem sledovala beauty "trendy" a věřila snad úplně všemu: ''Musíš mít denní krém, serum, oční krém, krém na malíček u nohy, krém na levé ucho, krém na pravé ucho, krém na ukazováček, levou nohu, pravou nohu a samostatný krém na bradu." Doslova.
Samozřejmě jde o trik kosmetických firem a marketingu. Nemusíme totiž nic v zásadě. Dlouho jsem se mazala krémem na noc, i když jsem se někde dočetla, že se pleť přes noc čistí a chce dýchat.
Dnes se namažu, když chci. Mám ráda přírodní kosmetiku, občas to potřebuju ale stačí mi jeden krém a jeden olej. A nedělám to proot, že musím. Dělám to proto, že mi to dělá dobře- na duši. Malý rituálky.

Tohle je problém žen asi po staletí - myslíme si, že nejsme dost dobré, krásné, hubené, souměrné. Vliv reklam a jiných "dokonalých plastikových lidí" je na tom znát dost.
Jsou to tlaky, tlačení, doslova to křičí: buď dost eko, buď in, buď hezká, jemná, taková, maková. Jasně..Známe to všechny. Je to ale i o pohledu a našem zaměření pozornosti.

Můžeme s tím bojovat buď jiným pohledem na modu a přirozenost - za což třeba velmi chválím projekty Teri Blitzen GirlsToGirls a nebo trička Stop Robots (jejichž organizace jsem součástí), můžeme podporovat nemasovou výrobu, testování, nekoukat na televizi a billboardy. A nebo (a nebo spíš a ještě) pracovat. Na sobě.
Nevztahovat na sebe tlaky a věci z venčí - to se mě netýká, já to dělám tak, jak já chci. Bez výčitek svědomí.

Inspirovat se lidma, pro které to není důležité. Lidma, kteří "už vědí".
Není to paní, která má 30 kilo, brýle, strašně velkou pusu a tričko Hilfiger, která nám ani neřekne "děkuji", když jí s něčím pomůžeme v krámě (díky bohu, že toto už vyšlo z mody, takoví lidé mi ale vykouzlí vždy úsměv na tváři a já si řeknu: hodně tě toho čeká pochopit..) Ale pokoru - každý je jiný a každý má jinou cestu, však. :-) I my jsme někde začali..
Inspirovat se knihami o rozvoji, sebelásce, přijetí. Nejlepší guru sebelásky je samozřejmě paní Louise Hay, autorka bestselleru Miluj svůj život a nebo Miluj své tělo.
Pomáhají také rituály a vizualizace, při kterých se vrátíme k sobě, svýmu vlastnímu tělu a znovu se do něj zamilujeme.
Když v duchu promlouváme na určitý části svýho těla a posíláme k nim energii pomocí vizualizací, podle vědců je opravdu aktivujeme (pro některé to zní bláznivě, ale opravdu..)

Moje první věc při diagnostice pcos byla ta, že jsem se prostě musela začít přestat nenávidět a začít svý tělo mít ráda. Jo, i s chlupama na břiše! A víte, jak já je mám ráda? A jak o to méně rostou? Ono se totiž nejde moc léčit, když se nesnášíte. A to je někdy proces na celý život i u lidí, kteří jsou nádherní a zdraví.
Teď jsem ve fázi, kdy se nemaluju. Opravdu výjimečně si dám řasenku nebo linky, když už někam jdu - ale něco se změnilo - dělám to pro sebe. A protože chci a v tu chvíli mě to baví. Ne proto, že musím. Ne pro druhý a na dojem.

Přijmutí se je základ a obrovská síla. Masáže olejema a afirmace dokážou divy. Fakt. Ale o tom jindy.

Moje nejosvědčenější cvičení na sebe-uvědomění

Představte si, že jste na světě sami. Kdekoliv. Bez lidí, společnosti, reklam, televize.
Holíte se?
Malujete se?
Co děláte a jak vypadáte?
Ta představa - to jste vy. A ne duševní přesvědčení, instagram, reklamy.

Ps.: Stejně jako tělo jsem si musela vyčistit svou sexualitu. Žila jsem v domnění "no, asi je normální nemít při sexu orgasmus". Ten se taky těžko děje, když se nemáme rádi :-) Ale o tom někdy příště.

Naopak změna nakupování věcí u mě proběhla následovně: 

- Už při nakupování nemyslím na ostatní lidi (dřív jsem vždy myslela na to, jak se to bude líbit mému tehdejšímu příteli) a podle toho taky vypadal můj "styl"
- Pochopila jsem, že ženskost se nehledá přes výstřihy, vysoké podpatky a vyzývavé oblečení - jde o pocity ve vašem nitru a přijetí
- Peníze za oblečení raději utratím za zdraví nebo zážitky
- Snažím se dívat po celé spirále výroby oblečení - za značkou je třeba vidět skutečné lidi, které tričko vyrobili
- Chci podporovat Fair Trade
- Používám logiku - vážně chci kousek, který vypadá jako hadr na podlahu a dát za něj 500,-?
- Nákupy si odůvodním - potřebuju to?
- K menšímu nakupování mi pomáhají filmy a dokumenty s tematikou minimalismu a spotřebního zboží

! A hlavně.. Nad tím přemýšlím vědomě. Prázdnotu duše nikdy nevyřeší Ferrari, Gucci a podobné materiální věci. Ale možná se to tak bude chvíli zdát.

Nakupujete? Nenakupujete? Malujete? Nemalujete? Podělte se v komentářích, jak to máte Vy :-)

Můžete se podělit o své zkušenosti a vlastní příběh u mě na Facebooku (brzo se soutěží).

Nebo mě sledovat na Instagramu.

Pokud chcete :-)