Zpočátku to byl vztek a naštvanost.
Po čase to přešlo do lítosti a role oběti.
Prosím všechny, jež se mají dobře a jsou vyladění - nekažte si to. Tohle není vyladěnej text. Tohle je ta temnější stránka.
Nemoci, syndromy, nelehký životní situace, rodinné problémy a všechny životní zkoušky mají tendenci se vyrojit najednou - doslova. Proč dávkovat postupně, když to lze vzít všechno naráz.
Jdete po své cestě již nějakou dobu, máte ji pevně v rukou, docela dobrý život s jasně danými "jistotami", máte se o co a o koho opřít, pohoda. Tak trochu si žijete v pohádce, že je všechno dobrý a všechny drobný problémy se vyřeší.
A do toho to přijde. Zvlášť v době poklidu a stavu "teď už vím co v životě chci, teď už bude dobře."
Všechen ten sen se složí jako domeček z karet. Zjistíte, že nemáte žádný jistoty (protože ty v životě prakticky neexistují, jediná je snad vaše existence) ale my si je moc rádi představujeme. Domněle.
Jeden problém vás zasáhne, řeknete si. Je to težký, ale to zvládnu. Jedná se o mě, to bude dobrý, poperu se s tím. S pcos.
Druhý problém vás zasáhne - jistoty jsou tatam, další věc, ve které jste několik let žili a ona je vlastně úplně jinak, cítíte se podvedeni, jako kdyby vašemu domku někdo uřezal nohy a on musel stát sám najednou bez pomoci ve vzduchu. Levitovat. A vy ho držíte holýma rukama. Je to dřina.
No a problémů se vynořuje mnohem víc, protože z těch velkých pramení a zasahují do jiných oblastí života.
Co vám v tu chvíli zbývá? Všechno strávit. To ale bohužel není záležitost jednoho měsíce, dvou hodin. Trvá to, protože v tom jsou emoce, city, zmatenost. Člověk moc neví. A tak jen tráví a snaží se fungovat. To zvládnu.
Taky se objevuje litování. Popravdě si nikdy neříkám "proč já", ale spíš se lituju, když na sobě cejtim další nespravedlnost nebo negativní energii. Třeba od jiných a na sobě. Protože nikdo nechce, aby na něm byly jeho problémy vidět a nechce se litovat před ostatními. Ty mají ale svoje pohádky zase o vás - jak se máte dobře, jaký dokonalý život vedete, jak máte všechno v pořádku. Nevidí vám do hlavy a nevidí vám dovnitř. Neví, s čím se vyrovnáváte.
To mám vždy chuť všechno vyklopit, říct, jak to je, aby mě ten člověk prostě přestal trýznit ještě víc. Jenže to nejde.
Každej chce bejt profesionální, ale kde je rozdíl mezi vaším životem a profesním? Pořád jste to vy. Nejsme roboti a nedokážeme to od sebe oddělit. Společnost nás chce takový. Bez problémů a emocí.
Když se to totiž dělá jinak, jsme většinou za exoty, co chtějí, aby je druzí litovali. Nenosí se to.
Děláme co můžeme, pracujeme na sobě a trávíme ty věci, což je práce naše vlastní, i když to už jiní nevidí. Jsme přeplnění myšlenkami, jak sobě ulevit, jak nepropadat úzkostem a depresi. Někdy to vyjde, někdy se napak nemůžem zvednout z postele. Někdy upadáme do hluboké flustrace vzhledem k okolnímu a našemu dění. Někdy si říkáme: "to už snad není ani možný."
***
Přijímám to. Přijímám ty vlasy v posteli, ty vlasy na koberci, v odtoku, na oblečení, všude kam jdu.
Hledám si zezadu, jestli nemám pleš.
Přijímám i to, že to třeba nepůjde. A přijímám i fakt, že mámu nedělají geny, ale role, opora a hlavně láska.
Přijímám, že se u mě začaly objevovat po několika letech náběhy na depresi a dovoluju si to prožít.
Přijímám, že to moje ego dostává zabrat. Že ten život, který jsem žila byl dost naivní a vymyšlenej. Že jsem si dřív o sobě něco myslela. Moc myslela. A neměla důvod.
Přijímám to, že mě lidi nemůžou litovat nebo se mnou jednat jako v rukavicích jen proto, že toho je moc, jeden problém se v mojí hlavě střídá s druhým a je to flustrující.
Přijímám to, že se mi objevujou myšlenky typu "už nemůžu" nebo "mám tady cenu". Protože vim, že zas nebudou.
Přijímám to, že se stydím za to, že nejsem dost silná a že bych měla víc pracovat.
Přijímám to, že třeba zůstanu sama a nedáme to.
Přijímám to, že rodiče se snaží být pro děti lepšími, než jsou.
Přijímám to, že jsem dospělá a musím si poradit. Spolehnout se na sebe.
Přijímám to, že jsem odešla ze školy a stojím si za tím.
Přijímám to, že si teď každej řešíme svoje vlastní problémy samy a stavíme do našeho vztahu zdi. Radši. Aby se to netřískalo.
Přijímám to, že seš naštvanej. To je fáze, která přejde.
Přijímám to, že nemůžu všechny najednou zachránit.
Přijímám se a dělám všechno nejlíp, jak v tu chvíli právě umím.
Z role oběti vystoupíme, snažíme-li se něco se situací dělat sami. Po pomalých krůčcích. Jen chceme někdy všechno až moc hned, ale takhle to nefunguje. Instantní štěstí. Cesta je cíl.
Jak bojujete s lítostí vy?
A.
Žádné komentáře:
Okomentovat