Čtu: Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci? - Andrea Hejlskov

Tuhle knihu s krásným obalem si vezmete do ruky a začnete snít.

Snít začne ta vaše část, která vám říká, že přeci tyhle nalinkovaný vzorce, fůra věcí a společnost.. To nemůže bejt úplně to nejlepší, nejsprávnější..   

Vzít si jen to nejnutnější a jít do lesa. Nechat za sebou všechny konzumní nesmysly, předsudky, dluhy a lži o sobě samých, ego, touhu po penězích a moci,  znovu se spojit s přírodou, s lidmi, sám se sebou. Mýt se v řece a neutrácet, pěstovat si bio jídlo. 

Ty představy jsou krásný úplně stejně, jako obal knihy. 

Tu si nakonec koupíte a čekáte, že se tahle vaše jedna část ještě více nakrmí tím ideálem a ideálním stavem v přírodě. A bude šťastná.

Tu knihu si trochu předem vysníte. Ale ona není úplně taková. 

Nejedná se totiž o fikci, ale o reálný život.

• Název Náš velký útěk
• Autor Andrea Hejlskov
• Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o.
• 296 stran, první vydání, Praha 2018

Anotace: 

"Andrea má čtyři děti a ona i její muž jsou stále méně spokojeni se způsobem života, který jim nabízí civilizovaná společnost s přesně stanovenými pravidly. Připadá jim, že jejich existence se skládá jen z vydělávání peněz, za něž pořizují množství věcí, které vlastně tak úplně nepotřebují a které mnohdy vznikají za nepřijatelných podmínek. Jejich rodina je v zajetí nových médií a děti komunikují mnohem více se svými tablety než spolu nebo s rodiči. Ti se proto rozhodnou k radikálnímu kroku: opustit civilizaci, nastěhovat se na rok do opuštěného domku hluboko ve švédských lesích a zkusit tam žít autentickým životem, pomocí vlastních sil a v těsném kontaktu s přírodou. Kniha podle skutečných událostí je založena na autorčině deníku z tohoto období a strhujícím způsobem popisuje, jak rodina znovu objevuje svou vnitřní sílu a soudržnost, ale i konflikty, které civilizace potlačuje, ale mimo ni vyvstanou v plné síle. Andrea Hejlskov je dánská psycholožka, vyučovala psychologii na univerzitě, pracovala jako dětská psycholožka, ale pak se s manželem rozhodli k radikálnímu kroku popsanému v knize. Své zkušenosti vylíčila v blogu, který později vyšel knižně."

Po dočtení knihy se stane velmi zvláštní věc. Je asi jedna v noci. Po dnech plných existenciální úzkosti a stresu cejtim na hrudi zvláštní pocit klidu, který se pomalu roztáhne do celýho těla. Je to z knihy. vím to. Klid a jakási moudrost, která přetrvá i ráno po probuzení. Jak to jen popsat. 

Velmi často u mě zavládne po dočtení knihy pocit typu: "Měla bych tohle a tohle." "Nedělám tohle a tohle." "Asi je správný tohle a tohle." Porovnáváme nebe a dudy se sebou samým. 

Teď je to ale něco zcela odlišnýho. 

Dostavuje se u mě naprostej klid, při němž najednou necítíte žádný tužby - nejsou, protože víte, že nejsou důležitý. A že to máme všechno v sobě, už to vlastně vždycky všechno máme. Nejsme nedostateční, protože nemáme X triolonů věcí z reklam, o nic nepřicházíme, pokud nepřečteme těch XX informací, co se na nás valej, nejsme sobečtí, pokud neodpovíme na těch XX zpráv, protože si lidé zvykli, že všichni odpovídají hned (a za čas dopisů to tak nebylo, lidé odpovídali, když uzrál čas). Máte pocit hojnosti a nic vám prostě najednou nechybí. Nic nepotřebujete. Jste dokonalý a v pořádku už teď. Trochu se tomu sama divím. Protože nejde o knihu filozofickou, nejde ani o kritiku společnosti a kapitalismu, není to traktát, není to ani výzva ani apel, je to.. Popis reality, a vy čekáte romantickou idylku na konci světa (že bychom si na to tady zvykly). A vlastně vás trochu štve, že tam není. Po 100 stránkách se to ale změní. A vy se těšíte na čtení. 

O postavách si děláme velmi zamlžený obrázek. Autorka totiž moc nehodnotí, nestaví děti ani manžela do předem daných literárních vzorců, nedělí na špatný a dobrý, tak jako sám život není černobílý. Pouze v náznacích se dozvíte o životě před velkým útěkem, bývalém manželovi. Život předtím jako by neexistoval. Dialogů je zde po málu, zato popisů činností jednotlivých postav mnoho - ale tím to končí. Někomu to může chybět, protože se vlastně s nikým velkolepě neztotožní (možná). Chybí tady subjektivita, autorka se snaží být objektivní, i u svých pocitů - a tady nastává trochu chaos. Ve spojení s chaotickou chronologií (která je pro tento typ literatury možná běžná?) a nedořečeností, pouze náznaky, pocity bez hlubších popisů  nás překvapí nejednou hysterický výstup autorky s manželem, o němž najednou chce psát, ale co k němu vedlo čtenář nic moc neví. Chybí tady gradace nebo logika příčiny a následku. Je ale otázkou, jestli toto je realita života a jestli vše má své logické vysvětlení.. Možná to neví ani autorka.
Po půlce knihy si řeknete - o čem jsem to vlastně četla? Nenaskočí vám ucelenej chronologickej obrázek, prostě ne. Skáče to, jako sám život. Naskočí vám jen pocit z knihy, na knihu se těšíte. 
Po dočtení chcete, aby autorka vydala další knihu. A taky si něco postavit holýma rukama. Jít do přírody a bejt tam konečně sám sebou bez masek a hereckých výkonů. 
Projíždíte autorčin instagram, hledáte ten její život, googlujete, chcete vidět děti z knihy. Tiše obdivujete a říkáte si: to je to správný. Takhle to má bejt. Chápu to a chtěla bych na to mít ty koule. Tohle je budoucnost, cítím v kostech. 

Klady: 
- Neidealizování
- Pocit po přečtení

Zápory:
- Nedořečenost, touha čtenáře vědět víc, nakousávání
- Uzavřenost hlavní hrdinky 

Odkazy:
Stránky Andrey Hejlskov: https://andreahejlskov.com/wellcome/

Instagram Andrey: https://www.instagram.com/andreahejlskov/?hl=en


A další knihy, na který se chystám? 
Palán, Aleš, 1965- Raději zešílet v divočině: setkání s šumavskými samotáři
Thea - Učebnice čarodějnictví a magie