Čtu: Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci? - Andrea Hejlskov

Tuhle knihu s krásným obalem si vezmete do ruky a začnete snít.

Snít začne ta vaše část, která vám říká, že přeci tyhle nalinkovaný vzorce, fůra věcí a společnost.. To nemůže bejt úplně to nejlepší, nejsprávnější..   

Vzít si jen to nejnutnější a jít do lesa. Nechat za sebou všechny konzumní nesmysly, předsudky, dluhy a lži o sobě samých, ego, touhu po penězích a moci,  znovu se spojit s přírodou, s lidmi, sám se sebou. Mýt se v řece a neutrácet, pěstovat si bio jídlo. 

Ty představy jsou krásný úplně stejně, jako obal knihy. 

Tu si nakonec koupíte a čekáte, že se tahle vaše jedna část ještě více nakrmí tím ideálem a ideálním stavem v přírodě. A bude šťastná.

Tu knihu si trochu předem vysníte. Ale ona není úplně taková. 

Nejedná se totiž o fikci, ale o reálný život.

• Název Náš velký útěk
• Autor Andrea Hejlskov
• Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o.
• 296 stran, první vydání, Praha 2018

Anotace: 

"Andrea má čtyři děti a ona i její muž jsou stále méně spokojeni se způsobem života, který jim nabízí civilizovaná společnost s přesně stanovenými pravidly. Připadá jim, že jejich existence se skládá jen z vydělávání peněz, za něž pořizují množství věcí, které vlastně tak úplně nepotřebují a které mnohdy vznikají za nepřijatelných podmínek. Jejich rodina je v zajetí nových médií a děti komunikují mnohem více se svými tablety než spolu nebo s rodiči. Ti se proto rozhodnou k radikálnímu kroku: opustit civilizaci, nastěhovat se na rok do opuštěného domku hluboko ve švédských lesích a zkusit tam žít autentickým životem, pomocí vlastních sil a v těsném kontaktu s přírodou. Kniha podle skutečných událostí je založena na autorčině deníku z tohoto období a strhujícím způsobem popisuje, jak rodina znovu objevuje svou vnitřní sílu a soudržnost, ale i konflikty, které civilizace potlačuje, ale mimo ni vyvstanou v plné síle. Andrea Hejlskov je dánská psycholožka, vyučovala psychologii na univerzitě, pracovala jako dětská psycholožka, ale pak se s manželem rozhodli k radikálnímu kroku popsanému v knize. Své zkušenosti vylíčila v blogu, který později vyšel knižně."

Po dočtení knihy se stane velmi zvláštní věc. Je asi jedna v noci. Po dnech plných existenciální úzkosti a stresu cejtim na hrudi zvláštní pocit klidu, který se pomalu roztáhne do celýho těla. Je to z knihy. vím to. Klid a jakási moudrost, která přetrvá i ráno po probuzení. Jak to jen popsat. 

Velmi často u mě zavládne po dočtení knihy pocit typu: "Měla bych tohle a tohle." "Nedělám tohle a tohle." "Asi je správný tohle a tohle." Porovnáváme nebe a dudy se sebou samým. 

Teď je to ale něco zcela odlišnýho. 

Dostavuje se u mě naprostej klid, při němž najednou necítíte žádný tužby - nejsou, protože víte, že nejsou důležitý. A že to máme všechno v sobě, už to vlastně vždycky všechno máme. Nejsme nedostateční, protože nemáme X triolonů věcí z reklam, o nic nepřicházíme, pokud nepřečteme těch XX informací, co se na nás valej, nejsme sobečtí, pokud neodpovíme na těch XX zpráv, protože si lidé zvykli, že všichni odpovídají hned (a za čas dopisů to tak nebylo, lidé odpovídali, když uzrál čas). Máte pocit hojnosti a nic vám prostě najednou nechybí. Nic nepotřebujete. Jste dokonalý a v pořádku už teď. Trochu se tomu sama divím. Protože nejde o knihu filozofickou, nejde ani o kritiku společnosti a kapitalismu, není to traktát, není to ani výzva ani apel, je to.. Popis reality, a vy čekáte romantickou idylku na konci světa (že bychom si na to tady zvykly). A vlastně vás trochu štve, že tam není. Po 100 stránkách se to ale změní. A vy se těšíte na čtení. 

O postavách si děláme velmi zamlžený obrázek. Autorka totiž moc nehodnotí, nestaví děti ani manžela do předem daných literárních vzorců, nedělí na špatný a dobrý, tak jako sám život není černobílý. Pouze v náznacích se dozvíte o životě před velkým útěkem, bývalém manželovi. Život předtím jako by neexistoval. Dialogů je zde po málu, zato popisů činností jednotlivých postav mnoho - ale tím to končí. Někomu to může chybět, protože se vlastně s nikým velkolepě neztotožní (možná). Chybí tady subjektivita, autorka se snaží být objektivní, i u svých pocitů - a tady nastává trochu chaos. Ve spojení s chaotickou chronologií (která je pro tento typ literatury možná běžná?) a nedořečeností, pouze náznaky, pocity bez hlubších popisů  nás překvapí nejednou hysterický výstup autorky s manželem, o němž najednou chce psát, ale co k němu vedlo čtenář nic moc neví. Chybí tady gradace nebo logika příčiny a následku. Je ale otázkou, jestli toto je realita života a jestli vše má své logické vysvětlení.. Možná to neví ani autorka.
Po půlce knihy si řeknete - o čem jsem to vlastně četla? Nenaskočí vám ucelenej chronologickej obrázek, prostě ne. Skáče to, jako sám život. Naskočí vám jen pocit z knihy, na knihu se těšíte. 
Po dočtení chcete, aby autorka vydala další knihu. A taky si něco postavit holýma rukama. Jít do přírody a bejt tam konečně sám sebou bez masek a hereckých výkonů. 
Projíždíte autorčin instagram, hledáte ten její život, googlujete, chcete vidět děti z knihy. Tiše obdivujete a říkáte si: to je to správný. Takhle to má bejt. Chápu to a chtěla bych na to mít ty koule. Tohle je budoucnost, cítím v kostech. 

Klady: 
- Neidealizování
- Pocit po přečtení

Zápory:
- Nedořečenost, touha čtenáře vědět víc, nakousávání
- Uzavřenost hlavní hrdinky 

Odkazy:
Stránky Andrey Hejlskov: https://andreahejlskov.com/wellcome/

Instagram Andrey: https://www.instagram.com/andreahejlskov/?hl=en


A další knihy, na který se chystám? 
Palán, Aleš, 1965- Raději zešílet v divočině: setkání s šumavskými samotáři
Thea - Učebnice čarodějnictví a magie

Terapie psaním: Sebelítost, role oběti a instantní štěstí

Zpočátku to byl vztek a naštvanost.

Po čase to přešlo do lítosti a role oběti.

Prosím všechny, jež se mají dobře a jsou vyladění - nekažte si to. Tohle není vyladěnej text. Tohle je ta temnější stránka.

Nemoci, syndromy, nelehký životní situace, rodinné problémy a všechny životní zkoušky mají tendenci se vyrojit najednou - doslova. Proč dávkovat postupně, když to lze vzít všechno naráz.
Jdete po své cestě již nějakou dobu, máte ji pevně v rukou, docela dobrý život s jasně danými "jistotami", máte se o co a o koho opřít, pohoda. Tak trochu si žijete v pohádce, že je všechno dobrý a všechny drobný problémy se vyřeší.
A do toho to přijde. Zvlášť v době poklidu a stavu "teď už vím co v životě chci, teď už bude dobře."
Všechen ten sen se složí jako domeček z karet. Zjistíte, že nemáte žádný jistoty (protože ty v životě prakticky neexistují, jediná je snad vaše existence) ale my si je moc rádi představujeme. Domněle.
Jeden problém vás zasáhne, řeknete si. Je to težký, ale to zvládnu. Jedná se o mě, to bude dobrý, poperu se s tím. S pcos.
Druhý problém vás zasáhne - jistoty jsou tatam, další věc, ve které jste několik let žili a ona je vlastně úplně jinak, cítíte se podvedeni, jako kdyby vašemu domku někdo uřezal nohy a on musel stát sám najednou bez pomoci ve vzduchu. Levitovat. A vy ho držíte holýma rukama. Je to dřina.
No a problémů se vynořuje mnohem víc, protože z těch velkých pramení a zasahují do jiných oblastí života.
Co vám v tu chvíli zbývá? Všechno strávit. To ale bohužel není záležitost jednoho měsíce, dvou hodin. Trvá to, protože v tom jsou emoce, city, zmatenost. Člověk moc neví. A tak jen tráví a snaží se fungovat. To zvládnu.
Taky se objevuje litování. Popravdě si nikdy neříkám "proč já", ale spíš se lituju, když na sobě cejtim další nespravedlnost nebo negativní energii. Třeba od jiných a na sobě. Protože nikdo nechce, aby na něm byly jeho problémy vidět a nechce se litovat před ostatními. Ty mají ale svoje pohádky zase o vás - jak se máte dobře, jaký dokonalý život vedete, jak máte všechno v pořádku. Nevidí vám do hlavy a nevidí vám dovnitř. Neví, s čím se vyrovnáváte.
To mám vždy chuť všechno vyklopit, říct, jak to je, aby mě ten člověk prostě přestal trýznit ještě víc. Jenže to nejde.
Každej chce bejt profesionální, ale kde je rozdíl mezi vaším životem a profesním? Pořád jste to vy. Nejsme roboti a nedokážeme to od sebe oddělit. Společnost nás chce takový. Bez problémů a emocí.
Když se to totiž dělá jinak, jsme většinou za exoty, co chtějí, aby je druzí litovali. Nenosí se to.
Děláme co můžeme, pracujeme na sobě a trávíme ty věci, což je práce naše vlastní, i když to už jiní nevidí. Jsme přeplnění myšlenkami, jak sobě ulevit, jak nepropadat úzkostem a depresi. Někdy to vyjde, někdy se napak nemůžem zvednout z postele. Někdy upadáme do hluboké flustrace vzhledem k okolnímu a našemu dění. Někdy si říkáme: "to už snad není ani možný."

***
Přijímám to. Přijímám ty vlasy v posteli, ty vlasy na koberci, v odtoku, na oblečení, všude kam jdu.
Hledám si zezadu, jestli nemám pleš.
Přijímám i to, že to třeba nepůjde. A přijímám i fakt, že mámu nedělají geny, ale role, opora a hlavně láska.
Přijímám, že se u mě začaly objevovat po několika letech náběhy na depresi a dovoluju si to prožít.
Přijímám, že to moje ego dostává zabrat. Že ten život, který jsem žila byl dost naivní a vymyšlenej. Že jsem si dřív o sobě něco myslela. Moc myslela. A neměla důvod.
Přijímám to, že mě lidi nemůžou litovat nebo se mnou jednat jako v rukavicích jen proto, že toho je moc, jeden problém se v mojí hlavě střídá s druhým a je to flustrující.
Přijímám to, že se mi objevujou myšlenky typu "už nemůžu" nebo "mám tady cenu". Protože vim, že zas nebudou.
Přijímám to, že se stydím za to, že nejsem dost silná a že bych měla víc pracovat.
Přijímám to, že třeba zůstanu sama a nedáme to.
Přijímám to, že rodiče se snaží být pro děti lepšími, než jsou.
Přijímám to, že jsem dospělá a musím si poradit. Spolehnout se na sebe.
Přijímám to, že jsem odešla ze školy a stojím si za tím.
Přijímám to, že si teď každej řešíme svoje vlastní problémy samy a stavíme do našeho vztahu zdi. Radši. Aby se to netřískalo.
Přijímám to, že seš naštvanej. To je fáze, která přejde.
Přijímám to, že nemůžu všechny najednou zachránit.


Přijímám se a dělám všechno nejlíp, jak v tu chvíli právě umím.


Z role oběti vystoupíme, snažíme-li se něco se situací dělat sami. Po pomalých krůčcích. Jen chceme někdy všechno až moc hned, ale takhle to nefunguje. Instantní štěstí. Cesta je cíl.

Jak bojujete s lítostí vy?

A.

Zkušenost: Kineziologie, jak probíhá?

Kineziologie. 

Další možná cesta a moje poměrně už starší zkušenost, kterou jsem si zapsala, abych mohla předat dál. 

Zápisky z kineziologie vznikly jako zpráva pro kamarádku, jsou tedy víc než upřímný.

Co je kineziologie?

"Kineziologie je metoda, při níž je možné vyřešit si skryté konflikty z minulosti, které ovlivňují váš reálný život. Její podstatou je zharmonizování energií těla a nalezení příčiny, která narušila tok vaší energie v těle (traumatický zážitek, špatná zkušenost), a její proudění opět obnovit."

V praxi to vypadá asi tak, že se odstraňují bloky v mozku vzniklé stresem - pomocí tzv. kineziologického testu. Kineziolog se vás ptá na otázky a odpověď na ní dostane v podobě změny svalového napětí (sympatické, toto vlastně člověk moc neovlivní a nemůže se na oko vylepšovat).

Na co pomáhá

Na všechno.. Od váhy, poruch učení, přes stres, fobie, alergie, deprese a úzkosti.

Moje zápisky

Moje pátrání po správnym kineziologovi vedli přes diskuze na internetu a mou vlastní intuici a nakonec jsem se rozhodla jet jednoho jarního odpoledne k paní do Chocně.
Sezení bylo u ní v rodinném domě. Ihned se zeptala, co mě k ní přivádí – jestli jdu jen tak, nebo mám nějaký problém. Poté si vzala A4 (kterou mi na konci dala domů), do ruky tužku a na základě mých odpovědí na otázky začala kreslit pro laika nepochopitelné obrazce - dělala tzv. automatickou kresbu. 
Ptala se mě při tom odkud jsem, s kým jsem vyrostla, kdy se narodili moji rodiče, kdy můj bratr. Co studuju, kdy se narodil můj partner, jakou práci dělá, jaký máme vztah. Pak ještě co babička a děda, tchyně. Po rodině se věnovala mým zážitkům třeba z dětství, co mě ovlivnilo a pamatuju si na to živě, čeho se bojím. U toho držela kyvadlo nad obrázky nějaké stupnice – podle které jsem to všechno měla v normě, jen u lidí mírně horší, jakože jsem víc ve vesmíru a tak (ne, vážně?).. 
Pak jsme přešli k mému oboru a práci. Říkala, že je pro mě literatura, historie a paměť jako dělaná, že tady lidem mám pomáhat a že jsem se narodila v nějaký ultra „vysoký stupnici“ nadvědomí, což prej většina lidí nemá a jsou přízemní.. (to se hezky poslouchá) a že mám tady na světě říkat svůj názor a pomáhat lidem s jejich problémy, poukazovat na ten povrchní systém apod. Že jsem jakože víla a že se pak z toho vesmíru musim zase vrátit na zem (voda prej uzemňuje) a že mám sedět s nohama na zemi – já nesedím vůbec s nohama na zemi celej život, většinou je mám na židli. 
Pak přišla ta druhá část, kdy jsem začala bejt dost mimo. Paní pořád totiž mluvila – 90 min a já u z ji pak moc nevnímala chvilkama. Vim, že jsem seděla a ona byla nade mnou a sahala mi na hlavu, pořád něco říkala a já si musela sahat různě po těle- třeba na ledvinu, na druhou, a ona mi vysvětlovala proč. Pak jsem se vždycky musela se nadýchnout a vydýchat, někdy normálně, někdy jsem dělala třeba „ššššš“, pak zase vrčela jak tygr. Prostě mi to všechno přišlo jako takový čištění. 
Hodně zvláštní bylo, co přišlo ke konci. Začalo mi to všechno bejt hrozně nepříjemný a nejradši bych už utekla a byla doma. Taková ne panika, ale nepříjemnej pocit a vadilo mi, co se mnou dělá – což si vysvětluju tak, že jsem byla už jak mátoha a ona ze mě asi tahala ty největší hnusy. 
Říkala, jak jsem v pohodě, jinak bych třeba cukala rukou atd., Uzemnila jsem se vodou a šla na vlak.  Doma jsem byla pěkne mimo ale bylo mi fajn, dneska jen trošku cejtim hlavu a jsem dost nad věcí. xx

Verdikt:
1000,-/sezení plus vlak
Převratný zázrak se po kineziologii nekonal, ale pocity se mi během ní měnily - na fyzický i psychický úrovni. Takže jo, má to něco do sebe. A bez paní by asi nebyl ani název blogu. Děkuju!

Zdroje:
https://terapie.zdrave.cz/ucinky-kineziologie/

S úctou A.

Můžete se podělit o své zkušenosti a vlastní příběh u mě na Facebooku.

Nebo mě sledovat na Instagramu.