Příběh o životě, svobodě, titulech, kariérách a holých hlavách

Z deníku člověka, fikce

Během života míříme ke svobodě. Ke svobodě být tím, kým jsme. K naprosté svobodě bez masek.
Bez škatulkování. bez přetvářky, bez všech těch věcí, které jsme přijali za své, protože to tak bylo správný a my nevěděli, že nemusíme.
Bez kariér, závisti, touze být lepšími než ostatní, bez opovržení. Bez všech blbostí, který jsou součástí systému. Povýšenost. Tohle přeci nejsi v jádru ty.
Stejná cesta pro všechny: poslouchat, naučit se chodit, pít, jíst, zapomenout na fantazii a sny, nosit jedničky, strávit několik let něčím, co nedává smysl (učit se předmět, který nám nikdy nepůjde) a promarnit tím čas, pak všechny ty tituly, aby ses cejtil bejt někdo, otrok, práce, moc nevyčnívat, protože co by na to řekli, hypotéka, daně, děti, dovolený, nějaký ty nemoci, umřít.
Vzorce, který jsou přijímaný, protože to tak dělá přeci většina. Nebydlím přeci v Peru u nějakýho kmene divochů.
Vidím kolem sebe několik talentovaných lidí. Třeba můj brácha.
Tenhle zas krásně maluje, ten krásně píše.
Lidé sedí v kanceláři s vidinou plnohodnotnýho života za minimální plat.
Nechtějí skončit na ulici.
Stát chce občany, protože stát chce dělníky a zaměstnance. Zaměstnanci dostanou minimální mzdu kolem 12-15 tisíc, poslanci 82 400. Moc se toho nezměnilo od doby Starýho Egypta a otroků.
Pocit flustrace lidí? Na místě. Za teplíčkem do kanceláře, talent počká na neurčito. Peníze jsou svoboda.
Za pár let vyhoření.
Je mi 30. Co jsem na světě udělal? Zbude po mně tabulka v Excelu, nevýhodný pojištění ostatních lidí, hypotéka?
Deprese, vyhoření.
Ignoruju ezo slinty, psychology a další rádoby léčitele. Poradím si sám, třeba novým Ferrari.
Na půdě najdu svoje namalovaný kresby. Už je to let, co jsem s tím seknul. A při tom to bylo to jediný, při čemž jsem zažil ten flow. Pocit naplnění. Pocit naprostýho klidu, kdy nevnímám hlad, plný močový měchýř, zimu nebo teplo, základní lidský potřeby jdou stranou a čas přestane existovat. Měl jsem talent, ale neměl jsem koule a kuráž. Ostatní už jsou tak daleko, jsem starý. Ušetřeno nic nemám, ale aspoň jsem jel na dovolenou.

Další práce a kariérní postup, přejímám vzorce ostatních, ego roste s nabitou mocí. Jsem arogantní, protože se to musí, jsem malej šéf, nebojím se koksu ani úplatků, ani kurev, mám dvě milenky. Koupím si dvě auta, na chvíli mě uspokojí.
Ohromnými hodinkami a domem ohromuji ostatní. Jsem strašně ohromený sám sebou.

Trochu mě tady někdy píchá. Při sportu.
Nemizí to.
Jdu k doktorovi.
Nemoc.
Ego to nechce přijmout. Tak nepřijme.

Mám bolesti. Nemyslím na auta ani na dům. Ani na tetování a ani na drahý hadry a dovolený.
Myslím na dětství. Na svou první lásku, na jediný a milovaný rodiče. Na babičku.
Mám jedinej sen, bejt zdravej.
Jsem sám. Jsem naprosto sám.
Za tu nejlepší péči utratím všechno, prodám auta i byt.
Nelepší se to. Lékařům přestávám důvěřovat. Nic neumí a neví. Je mi ještě hůř.
Tenhle ten poslyš, ten je dobrej, je to léčitel, říká někdo. Zkus to, už je ti to jedno.
Zvracím krev a říkám, ať přijde.
Nechci jen jedinou věc - nechci umřít.

Chvíli se cukám, teda zbytek ega. Nevím co a jak dělá, ale odpojuju se od sebe.
Odpojuju se a vidím sebe a svůj život jako tucet stejných životů jiných lidí, jež přejali život ostatních.
Nemoc přestávám odmítat, přestávám bojovat. Přestávám jí od sebe oddělovat.
Přijímám jí. Jsem to já, je to moje nemoc a je mnou vykouzlená. Není nemoc, jsem jen já.
Přijímám vidinu a představu, že můžu zemřít. To nejhorší, co se může stát.
Překvapivě to není můj strach. Je to zase přejatý pocit.
Jsem uklidněn a strach mizí.
Jsem všechno a všichni, jsem bezdomovec na ulici, jsem žena z masny, jsem indián, jsem manažer, jsem bohatý politik.
Jsem jednota.

Přemýšlím, čím bych chtěl být v příštím životě.
Chtěl bych být já.
A chtěl bych být malířem.

Uzdravuju se.
Cítím směs pocitů od pokory po klid.
Můj život už nikdy nebude jako dřív.
Neměl by být.

***

Nemoc je jako brutální koňar.

Nebo facka, zakopnutí.

Varuje nás to. Říká nám: vy jste na sebe zapomněli! Koukejte se k sobě vrátit. Nebo uvidíte.

Nebojovat s ní, přijmout ji a chápat ji jako dar je cesta. Zápasení vyvolává další zlo.

S někým se bavím o svých vlasech. O alopecii, o vypadávání. Lituju se, vlasy mám doma všude.

Řekne úžasnou větu, kterou pochopím až o pár dní později "No tak budeš plešatá, nic horšího se stát nemůže. Budeš to pořád ty."

Zpočátku to vnímám netaktně.

Pak se stane zajímavá věc.

Přijmu to, přijmu se s holou hlavou. Představím si to. Nemyslím na pohledy jiných lidí. Jsou to jejich pohledy, ne moje.

Mě je přeci ve výsledku jedno, jestli mám holou hlavu.

Strach odchází, nebo je alespoň menší. Zkuste si to. Třeba u jiných věcí. Je to..pecka. Pocit podobný orgasmu, jen trvalý. Když to odejde, jste lehčí.

Prožít si tu zkušenost, vžít se do toho a pak ji pustit.

S úctou A.

Můžete se podělit o své zkušenosti a vlastní příběh u mě na Facebooku.

Nebo mě sledovat na Instagramu.

Pokud chcete :-) 

jh