Je to jako trhat plevel. Některý jde líp. některej hůř.
Nebudu tu psát svý osobní traumata. Alespoň ne konkrétně.
Píšu to té, kterou to zajímá a třeba se bojí. O nic nejde. Měla jsem to udělat už dávno.
Psychoterapie není pro bohatý, není to vrtoch společnosti, která se nudí.
Můžete i na pojišťovnu.
1. Setkání
Po 3 měsících čekací doby se na mne konečně dostala řada. Mám doporučení, takže nic neplatím. Po druhý schůzce si říkám, že by to i za ty peníze stálo. Ušetří vám to třeba několik párů bot ve výsledku, nebo tak něco.
Psychology pracující na pojišťovnu je potřeba obvolat - není jich moc a čekačky jsou občas dlouhé. Osobně jsem mluvila s cca šesti psychology, než se na mě usmálo štěstí. Je třeba se obrnět trpělivostí a nevzdat to hned po prvním odmítnutí.
Psycholog sídlí asi 7 minut od mýho domova v rodinném domu, takže paráda. Jezdím na kole. V čekárně nikoho nepotkám, jsem ráda. Paní doktorka se vás nejprve zeptá na důvod návštěvy a pak už to jede. Mluvení, pláč, mluvení, pláč. Spadnutí kamene ze srdce. Druhý spadnutí kamene. Třetí.. Mluvim a mluvim, paní doktorka se nedostane skoro ani ke slovu. Možná vypadá trochu vyděšeně. Nevím. A nebo chci, aby byla. Hodina uteče jako 15 minut a my se domluvíme na setkání 1x během 14 dnů. Domů dostávám asi 410 otázek na vyplnění. Jedu domů a je mi trochu líp.
2. Setkání
Doktorka mi hned vyhodnotila dvou stránkový test na depresi (domácí úkol)- nicméně úplně nevím, jak jsou tyto testy relevantní. Závisí na vaší aktuální náladě, kdy papír vyplňujete, a jelikož se to u mě opravdu dost střídá, druhý den jsem měla na odpovědi zcela jiný názor.. A navíc jsou čitelné, takže pokud k sobě nechcete být upřímní (a tedy ani k psychologovi) můžete je dost snadno nafejkovat (což by udělalo snad minimum lidí, doufám, ale znáte to.. "Co by na to řekli lidi").
Otázky se odvíjely od takových základních pouček co znamená deprese - takže otázky na ztrátu zájmu o věci, co vás dříve bavily, sebevražedné sklony, okolí, small talks.
Pokud by vás zajímalo, jestli trpíte depresí, můžete si udělat test třeba tady, jsou dost podobný:
Druhé testy už byly o něco rozsáhlejší a otázek tma bylo snad kolem 400. Myslím, že se týkaly především povahových rysů, poruch osobnosti, temperamentu apod. a byli už méně čitelné (některé).
Např.:
"Kdyby mi někdo nabídl pomoc v neziskové organizaci, asi bych:
a) asi bych odmítl b) nevím jistě c) přijal bych ji" nebo
"Platí, že když mám rozdílný názor něž někdo jiný a hádáme se, dělá mi to dobře. a) neplatí b) platí c) nevím jistě"
"Když mi někdo něco vyčte, trápí mě to dlouho. a) často, b) téměř nikdy, c) nevím jistě" apod.
"Občas počítám kachličky a jiné věci z nudy a) často, b) téměř nikdy, c) nevím jistě"
"Myslím, že lidé jsou většinou hodní a) ano, b) ne, c) nevím jistě"
Některé otázky vám budou třeba připadat až "absurdní", protože s vámi třeba vůbec nekorespondují, a některé naopak a najdete se v nich. Tento rozsáhlý test paní psycholožka vyhodnotí až na 3. sezení.
Po testu na depresi vám může doktorka nabídnout možnost léčby s psychiatrem (pokud se vám sklony na depresi projeví) - tzn. zeptá se vás, zda-li nechcete brát prášky. Rozhodnutí je samozřejmě na vás a doktorka vás rozhodně nenutí. Plus dohodu o myšlenkách na sebevraždu - pokud by se někdy objevily, měli byste jí to říci. Tím se samozřejmě předchází tomu úplně nejhoršímu.
Po tomto už zase jen mluvíte. O tom, jak se cítíte, co vás předchozí dny potěšilo, co naštvalo. A čas plyne neuvěřitelnou rychlostí - pokud jste otevření, mluvíte většinou vy.
Taháte ty nejranější vzpomínky a jakmile jednu otevřete, otevře se zase druhá. Je zvláštní, jak se to klubko pak rozrůstá a vy máte pocit, že to snad nikdy nemůžete rozmotat, že by vám nestačily hodiny, ani hodiny u psychologa. Zase- je to jen moje zkušenost a já jsem myšlenkovej analytik - tzn. že vidím nekonečně mnoho možností jak to mělo být a jsem nimral, nicméně už dokážu trochu vydedukovat, co a jak s čím souvisí.
K tomu přispěla asi i moje "osobní psychologická analýza", kterou si sama pro sebe už nějakej ten pátek dělám. Sama, v hlavě. Začalo to představou psychologa, kterýmu ty všechny věci říkám a co by mi asi řekl on, a dospělo to až do objevení dost zajímavejch věcí a vzpomínek z dětství. Proto asi mluvím dost a dedukuju, což úplně boří ten mýtus člověka u psychologa, který tam sedí a neví, co má říct. Cejtim se trochu jako pískající konvice (taková ta stará) na plotně. Za 5 minut dvanáct, už to musí ven, je toho moc. Přetlak. Říkám věci, který bych nikdy nikomu neřekla - nikomu, koho bych znala. Je mi příjemnější mluvit s neznámým člověkem, protože se méně stydím, nečekám odsouzení a ani ty kecy typu "áááále prosimtě, to bude dobrý" (no hate, co má člověk říkat).
Paní doktorka se občas na něco zeptá, ale není to jako s kamarádkou, je empatická, ale není osobní - nevkládá do otázek sebe, a to je asi gro dobrýho psychologa. Postupně přicházíte na věci ještě jinak, a ještě jinak, a říkáte si: aha. Na otázky si odpovídáte sami, žádný psycholog vám je nedá, ale může vás tam dovést. K tomu poznání, k té pravdě. Po hodině (plyne jako 15 minut) mi psycholožka dává novej úkol na příště- napsat cíle psychoterapie. Co bych chtěla změnit, k čemu chci dojít. Už je mám dávno rozhodnutý z minula.
A k čemu jsem zatím došla? Nekonkrétně řečeno, všechno souvisí se vším. A postupem času, během dětství a puberty na sebe nabalujeme tlaky a myšlenky druhých, ze kterejch si můžeme udělat slušný trauma. No.. Taky se pár "traumátkům" zasmějete, protože je to dnešníma, dospělýma očima pro vás celkem nepochopitelně absurdní. Dnes bychom nad tím mávli rukou, protože už trochu víme. Že se ze všeho a všech nemůžeme složit. Ale v tom nejcitlivějším období života to tak nevidíte. Vzorce, vzorce, vzorce. Jeden velkej životní problém ve tvaru kruhu a z něj důsledky jako chapadla. Několik. Kompenzace, vnímání jiných lidí, sebe sama, lala, lala....
Máte zkušenosti s psychoterapií?
S úctou A.
Můžete se podělit o své zkušenosti a vlastní příběh u mě na Facebooku.
Nebo mě sledovat na Instagramu.
Pokud chcete :-)
