Já jen doufám, že to nezažívá moc lidí.
Je to jako několik let vidět okolí pod černou záclonou.
Nic nemá jasný barvy.
Můj intimní příběh
Proč o tom píšu, teď, když už je to za mnou? Protože se to občas vrátí třeba se snem. Pocity. Fuj! Ironií je, že jsem "starostma" okolo pcos na tohle dlouhý období v mém životě dost zapomněla. Ta schopnost mozku vytěsňovat špatný věci je opravdu unikátní. Řečeno slovy Jaroslava Rudiše: "Občas se to vrátí jako špatně strávený oběd". Bohužel mozek vedle zapomínání oplývá také schopností flash backů. A ty já občas mám.
Těžko říct, jestli se to někdy ztratí úplně - když milujete opravdu dost, je to fakt na prášky. Nepochopte mě špatně - nejsem ta stalkerka z těch filmů, ale pokud jste někdy zažili "fakt velkou lásku" víte, rozumíte.
Nebyla ani moc dlouhá (teď mám už jiný měřítko) - 2,5 roku. Zato dost intenzivní. A jak z filmu. Je to, jako kdybych si to vymyslela.
Sklep (když nad tím tak přemejšlim, hodně mejch velkejch životních událostí se odehrálo ve sklepě- třeba první líbání). Sklep, lidé známí i neznámí, víno v ruce, gramofon (cool) a Lana Del Rey, přítmí, já, klasika vůbec ne cool, s nikym se moc nebavim, radši usrkávám víno, který ohluší úzkostný hlasy v mojí hlavě a pozoruju. No a on tam sedí přímo naproti.
S pivem v ruce jako správnej Čech a čumí. Na mě. Začínám rudnout. Nevim, co to je za pocity, ale říkám si, že je podobnej jednomu mýmu známýmu. Atraktivní. S bohatými kadeřavými vlasy a s modrýma očima. Čučíme na sebe třeba hodinu. Dvě. A nemůžem přestat. Svět se zastavuje. Kolem jsou lidi, hraje hudba a my máme v prostoru soukromou a jasnou linku, propojení. Telefonujem si. Očima.
Ježiiš, červená knihovna 21.století. Ale já si to fakt nevymejšlim.
Jenže se mi začíná chtít na záchod. A to je kámen úrazu protože v tom věku jsem ještě trpěla hodně velkým mindrákem- hlava mi říká: "Konec. prostě musíš jít, jenže on tě uvidí z profilu a to je konec. Uvidí ten tvůj nos a seš v prdeli." A tak jsem šla. Vrátila se, a čumění za zvuků Lany pokračovalo (dodnes nemůžu tu hudbu slyšet).
Pak teda proběhlo nějaké to líbnutí a následující dny jsme se viděli pořád. Pořád. Každej den. A nešlo přestat. Na první schůzku jsem šla tak rozklepaná, že jsem myslela, že omdlim.
Chemie. Jo chemie. To je mocná čarodějka. Jí je úplně jedno, jakej má ten člověk charakter, bolesti, trápení, že poslouchá hip hop, že nahej zadek v baru, že filmy s Adamem Sandlerem, že... Postupem času zjistíte, že jste jiný. Jakože úplně. Hodnoty.
Hádky, vášeň, hádky, slzy, útěky, vášeň, žárlivost, slzy, výsměch. ROZCHOD.
Po několikátý. Definitivní. Já. Definitivní.. ne.. Na oko oficiální.
Stálý psaní, stálý ......
Ukážu ti fotku svý nový holky, abys viděla. Jak si žiju. Otevřu si to na hodině ve škole. Málem se pozvracím. Pocity šílenost.
Slzy, žárlivost.
Pocity zlomenýho srdce, prázdná hruď.
Několikrát v bloku. Několik vyznání lásky.
Dva feťáci, co jedou na chemii. Toho druhýho. A všichni kolem trpí.
Mozek: Už ne. Dneska už to dokážeš. Ty seš tak blbá! Tak blbá nekonečně! Proč!
Tělo: Z chemickýho hlediska by to byl nejlepší otec tvých dětí.
A tohle trvalo dlouho. Dlouho. Pak si na to ale člověk zvykne. Druhej ho drží jako ovčák rukavici na cvičišti. A ten druhej? Nechá se, protože si nechce utrhnout celou ruku.
Dlouho. Až jsem si zvykla na to, že kolem vnímám všechno jako v černý mlze. Nikdo přede mnou nemá autoritu. A nikdo se mi absolutně nelíbí.
Blokace, odblokování, blokace, odblokování.
Slzy, jestli tohle někdy vůbec dokážu.
Postupem času to začne být normální. Několik let vidím svět tak napůl. A nedokážu se radovat na 100%. Člověk, až když je zpátky "v sobě", vůbec nechápe, jak takhle mohl žít. Přežít. A tak dlouho hlavně. Dala bych si pár facek a řekla si: zajdi si někam. Protože tohle opravdu nebylo zdravý.
A bude to jedna z věcí v životě, za kterou si poděkuju - že jsem sebrala všechny koule a jednou z toho auta vystoupila jako já, k tobě přátelská a silná, bez výčitky s tím, že už se s tebou opravdu nevyspím.
Proč to hlavně píšu? Protože jsem v tý fázi "to už bude napořád" bádala internetem a pořád hledala způsoby, "jak se odmilovat" apod. Nenašla jsem moc nic a raději se o tom s nikym nebavila- klepali by si na čelo. Tak jestli tam někde seš ty, co tohle prožíváš - nebude to napořád. I když mi nevěříš, lidé to dokážou. Jen to chce čas a nebát se svěřit se. Protože to by mi to pak trvalo i míň let.
A hlavně se nevázat a neubližovat ostatním, ono to přijde.
Poměrně často se setkávám s páry, kde je občas někdo, kdo tomu druhýmu ubližuje. Psychicky hlavně. Většinou má i narcistní povahu, manipuluje a shazuje toho druhýho. Je za tím naše neúcta k sobě, nebo se chceme dobrovolně trýznit? Proč tolik žen miluje tyrany a nebo jednoduše idioty?
Nevím. Ale jsem vděčná za to, že nemám v tuto chvíli doma ani jedno - ale naopak muže, kterej je psychicky v pořádku a zdravej.
Doufám, že máte doma nebo kdekoliv tu svou lásku - hlavně k sobě.
A.
Můžete se podělit o své zkušenosti a vlastní příběh u mě na Facebooku.
Nebo mě sledovat na Instagramu.
Pokud chcete :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat